Opět vstáváme brzy, abychom stihli prohlídku Beratu a přesun k moři.
V Beratu zaparkujeme na parkovišti v novém městě, kde naproti sobě stojí olověná mešita a pravoslavná katedrála sv. Demetria. Po ránu je město pěkně rušné. Historické jádro tvoří hrad, muslimská čtvrť Mangalem a křesťanská čtvrť Gorica na levém břehu Osumu. Obě čtvrti propojuje kamenný most. Do pevnosti projdeme pěšinkou mezi borovicemi vedlejší branou, z jižní strážní věže je vyhlídka na staré město. V areálu hradu se dochovalo osm kostelíků a pozůstatky dvou mešit – bílé a červené.
Procházíme křivolakými uličkami porostlými vinnou révou. Nejkrásnější je bazilika Zesnutí Panny Marie, dnes v ní sídlí Onufriho muzeum. Onufri byl nejznámější albánský malíř pravoslavných ikon (16 st.), typické jsou pro něho zářivé barvy, především červená. Chvíli se rozmýšlíme, jestli si koupíme vstupenky. Děti jsou lehce zpruzené, ale když už jsme tady, tak musíme. Vnitřku kostela dominuje ikonostas, dřevěná stěna s ikonami, nádherně vyřezávaná. V dalších místnostech jsou vystaveny ikony od různých umělců.
Holkám to v uličkách náramně slušelo 🙂
Děti šilhají hlady, je čas najít nějakou restauraci. Nedaleko baziliky narazíme na restauraci Temi, podle hodnocení na google maps – vaří výborné tradiční jídlo. Malý rodinný podnik, matka vaří, dcera (která mluví anglicky) obsluhuje. Tomáš chce ochutnat jehněčí (zapečené s rýží v jogurtu), já a holky si objednáváme zapečené lilky a papriky. Všechno je vynikající, obsluha milá. Na závěr ještě dostaneme jako pozornost podniku rozkrájený meloun.
S plnými břichy zamíříme z hradu dolů do města. Horko je i dnes, a tak se nám do prozkoumávání uliček ve čtvrti Mangalem nechce, sejdeme na bulvár Republika. Říkám si, kam zmizeli ty davy lidí, město je úplně vylidněné. Ploužíme se zpátky k autu, když nás zaujme jedna z kaváren. Příjemné prostředí, klimatizace, chutně vyhlížející zákusky.
Z Beratu zamíříme zpátky na severozápad, u Lushnjë najedeme na „dálnici“, pěkný chaos, navíc u krajnice stojí prodejci pražené kukuřice. Tomáš brzdí a zastavuje u babky, domluva o ceně je s ní složitá, paní umí jenom albánsky, ale holky se svých kukuřic dočkají. U Rrogozhinë odbočíme k pobřeží ke Karavatské laguně (hnízdiště vzácného pelikána kadeřavého). Čeká nás zklamání, když dorazíme k zavřenému kempu, podle zchátralosti se to muselo stát už před lety. A jiný se v okolí nenachází, jenom samé hotely. Autem dojedeme, až na velkou písčitou pláž, na které by se asi dalo přenocovat, ale tenhle kousek pobřeží a moře nás moc neuchvátil.
Trochu zoufale se na google mapách snažíme najít jiný kemp. Jeden se nachází přímo u laguny a má i dobré hodnocení. Když k němu po štěrkové cestě dorazíme, je bohužel taky opuštěný. Jsem malinko zoufalá, holky jsou unavené ze sezení v autě, naštěstí Tomáš má nějaký kemp v záloze. Kašleme na lagunu a pelikány a míříme dál na sever, v autě strávíme asi další hodinu a půl. Já se modlím, abychom zase nepřijeli k zavřené bráně. Uf, kemp Paemer je v provozu. Paní, která ho vede mluví nějakou směsí angličtiny, němčiny, italštiny.
Ke kempu patří i fotogenický ostrůvek s restaurací, s pláží spojený dřevěným mostkem. Umoření z cesty, se hned převlékáme do plavek a honem do moře. Moře je tady mělké, půl kilometru jdeme a voda je pořád jen po pás. Večer u stanu dáváme poradu. I přesto, že kemp je v pohodě, sociálky dostačující, nás toto místo nějak zvlášť nenadchlo. Navíc má zítra přecházet studená fronta. Holkám se to moc nelíbí, ale rozhodujeme se, že se zítra přesuneme ke Skadarskému jezeru.
