Plán je jasný, dolina Triglavských jezer. Nikam nepospícháme, v klidu sbalíme stan, zaplatíme kemp a autem se přesuneme na parkoviště u Koči pri Savici. Začíná pršet, sedíme v autě a doufáme, že brzy přestane. Po půl hodině drobného, ale vytrvalého deště to už nevydržíme, na baťohy navlékáme pláštěnky, na sebe šusťákovky a v 11hodin vyrážíme do stěny Komrača. Neskutečné téměř kolmé stoupání, téměř dvě hodiny nám trvá, než se dostaneme k Černému jezeru. Pozitivní je, že ustal déšť. Od jezera vede pěšina zarostlou dolinou Lopučniška, ta nás zavede ke koči pri Triglavskich jezerech 1685m. Shazujeme batohy, šusťákovky a pláštěnky a dáváme si oběd z vlastních zásob. Před sebou máme snad nejkrásnější část Triglavského národního parku. Dolinu Triglavských jezer.
Máme štěstí, mraky se roztrhaly a vykouklo slunce, za celou cestu nevidíme ani jednoho turistu a tak máme tu úžasnou krajinu sami pro sebe. Potkáváme jen stáda pasoucích se kozorožců a nebojácné sviště. Dolina stoupá celkem mírně, ale je dlouhá, projít jí až k Zasavské kočě nám trvá tři a půl hodiny. Před Zasavskou kočou stojíme v 17:45. Já jsem moc ráda, už jsem sotva pletla nohama. Domlouváme si nocleh, zahříváme se šálkem čaje a hustou zelňačkou. Díky ne moc dobré předpovědi počasí, vyrazilo do hor jen málo lidí. Noc strávíme s pěti Francouzi, dvěma Izraelci, párem Němců a párem Slovinců. Hrajeme karty a čekáme na úžasný západ slunce. Od koči jsou úžasné výhledy na všechny strany.