Nejvyšší vrchol Durmitoru je Bobotuv Kuk (2523 m.n.m). Vede na něj několik cest i od Černého jezera. Kvůli Apolence volíme nejkratší cestu a s nejmenším stoupáním ze sedla Prevoj v 1907 m, které je na silničce mezi Žabljakem a Plužine.
Na parkovišti nás hned odchytne ranger, abychom zaplatili poplatek za vstup do národního parku. (platíme 3Eura za osobu za Rozálku a Apolenku ještě nic) Od silničky hned stoupáme, po prvních 200 výškových metrech se dostáváme na plošinku a další asi 2 km jdeme téměř po rovině.
Na pastvinách pozorujeme skupinku kamzíků.
Potom cesta trochu sklesá k jezírku Zeleni Vir.
Odtud už nás čeká strmé stoupání do sedla na suťovisko pod vrcholem.
Amálka stále nevěří, že se na tu ostrou skalnatou špici dá vystoupat. Závěr je pěkně exponovaný a zajištěný ocelovými lany.
Svítí slunce, výhledy jsou parádní.
Sklesáme zpátky do sedýlka, dáme rychlý oběd a já přijdu s přáním, že bych chtěla jít cestou k Černému jezeru. Rozárka se ke mně přidává, rozloučíme se s Tomášem, Amálkou a Apolenkou, ti jdou zpátky k autu.
My zahájíme sestup, po pár metrech se proklínám, je to pořádně prudký suťový svah a kameny plavou pod nohama. Dá to pěkně zabrat, ale zvládneme to. Pak přijde rovinatá pasáž, ale neméně náročná, protože je plná obrovitých balvanů, které musíme přeskakovat. Po mírném stoupání dojdeme k rozcestí, my se dáme doprava ke Katun Lokvice. V Katun Lokvici se nachází pár pasteveckých chýší a dá se tady bivakovat. V jedné z chýší žije pastevec a má na prodej limonádu a pivo v plechovkách. Cestou potkáváme zásobování s pytli plechovek na koňském hřbetě. Přibývá vegetace, až se ocitneme v lesích nad Černým jezerem. Unavené a spokojené docházíme do kempu a jde se vařit večeře.
