Budík zvoní o kruté třetí hodině ranní. Máme před sebou dlouhou cestu na Bratislavu, Budapešť, Bělehrad, Skopje.
První snídaňovou zastávku děláme na dálnici v Maďarsku. Aby jsme se vyhnuli frontě na hranici do Srbska, volíme hraniční přechod Ásotthalom – Backi Vinograd, dostáváme první razítko do pasů a za 10 min. frčíme dál. Oběd (doma nasmažené řízečky) si dáváme na odpočívadle asi 50 km za Bělehradem. Kilometry ubíhají pomalu , k Severní Makedonii to máme ještě 345 km, když konečně dorazíme na hranice, čeká nás pěkná fronta. Jsme trochu šokováni, že mezi auty projíždí žebrající lidé na invalidních vozíčcích. Po asi 45 minutovém popojíždění jsme konečně vpuštěni do Severní Makedonie.
Na noc chceme dorazit k celní stanici, která je výchozím bodem na trek na Veliký Koráb, do cíle nám tím pádem stále zbývá 170 km. Projedeme Skopje, mineme kaňon Matka, který by také určitě stál za návštěvu a před Gostivarem nám končí dálnice, dál už budeme klikatící se silnicí stoupat k jezeru Mavrovo a do hor Národního parku Mavrovo. Sezení v autě začíná být děsně vyčerpávající. Podle mapy.cz by jsme měli projíždět okolo kempu, když tam dojedeme, zjistíme, že je to jen restaurace a hotel. Musíme to zvládnout až nahoru. A to víme, že posledních 15 km pojedeme kamenitou cestou, která vyžaduje značné jezdecké zkušenosti. Celníci jsou přestěhovaní v osadě Strezimir, zastavují nás, kontrolují pasy a dostaneme milé upozornění, že je to náročná cesta a kdyby jsme neprojeli, ať se vrátíme k nim. Jestě se zeptáme, jaké má být zítra počasí a směle pokračujeme údolím řeky Radika. Až na závěrečné prudké stoupání k policejní budově to naše auto zvládlo. Stmívá se, jsme hladový a z nekonečné cesty trochu podráždění. Místo na stan najdeme pod skálou přímo u pramene, rychle povečeříme a šťastní jdeme spát.