Národní park Galičica, vrchol Magaro vysoký 2255 m, to je náš dnešní výletní cíl. Pohoří je tvořeno vápencem a nachází se pod ním krasový systém, kterým protéká voda z Prespánského jezera do o 150 m níž položeného Ohridského. V parku se nachází množství endemických rostlinných druhů a jeho symbolem je balkánský rys. Musíme objet jezero, protože park se nachází na jihozápadě mezi Ohridským a Prespánským jezerem. Za vsí Trpejca odbočíme, na mýtnici zaplatíme poplatek za vstup do národního parku. Serpentýna vyšplháme do sedla v nadmořské výšce asi 1500 m.
Odtud zamíříme na vrchol, cesta jde nejdříve lesem ve stínu, brzy les skončí a rychle docházíme k rozcestníku, na vrchol vedou dvě stezky, my si vybíráme pravou prudší.
Vydrápeme se k jakémusi billboardu, všimli jsme si ho už ze silnice, cesta se mírně narovnává a po hřebeni dojdeme až na samotný vrchol. Z vrcholu se nám otevřely výhledy na Prespánské jezero a na kopečky v albánském NP Prespa.
K sestupu zvolíme druhou stezku. Krásný den nám naruší kupící se mraky. Výstup na Magaro není nijak náročný, asi 700 výškových metrů. Odměnou nám byla naprostá samota, za celý den jsme nikoho nepotkali.
Na zpáteční cestě si za vsí Trpejca všímám Vodního muzea v Zátoce kostí – soubor pravěkého osídlení na vodní hladině. Protože jsme nechali u stanu otevřená okna, mám strach z blížící se bouřky, tak raději pospícháme do kempu.
U Ohridského jezera se nám moc líbilo, průzračná voda. A spousta zvířátek k pozorování, užovky a vodní želvy, které vystrkují svoje hlavy nad hladinu jako periskopy. Když se k nim, ale člověk chce přiblížit, hned zmizí na dno. Spousta ptactva, v rákosí rákosník velký. Labutí rodinka, která chodila spát na naši pláž, kormoráni. Dokonce se Tomášovi podařilo vyfotit Bukáčka malého, kterého lze vidět jenom vzácně.
náš záznam na Stravě