Dnes přejedeme do Albánie, přes hraniční přechod Kjafasan – Qafë Thanë . Opět chtějí vidět kromě pasů i doklady od auta. Hned na hranicích pořizujeme sim kartu, s platností na 21 dnů za 17 euro. Na oběd máme v úmyslu zastavit se ve městě Korča, ale před tím si uděláme odbočku, zajedeme se podívat na most Golik ze 17. století, který se klene nad řekou Shkumbin. Architekti most navrhli podle staršího mostu, který stál na slavné římské cestě Via Egnatia už ve 4. století př.n.l.. Na posledních 8 km k mostu jsme ochutnali pravou albánskou silnici, kousek asfalt, kousek šotolina s výmoly.
Pak zpátky k jezeru, přes Pogradec do Paříže Albánie, jak se přezdívá Korče. Leží na náhorní plošině ve výšce 850 m.n.m obklopená horami. Podaří se nám zaparkovat přímo v centru. Jdeme se projít po hlavní městské promenádě Shën Gjergji, na její severní straně se nachází 33 m vysoká panoramatická věž a naproti je bulvár zakončen pravoslavnou katedrálou Vzkříšení Krista, postavenou v roce 1994.
Na pěší třídě je spousta restaurací, do první nám sympatické zasedneme, chceme ochutnat něco tradičního, objednáváme masový talíř, lakror, což má být domácí koláč plněný zeleninou a místním speciálním jogurtem a zeleninové saláty. A samozřejmě pivo z místního pivovaru s nejdelší tradicí v Albánii. Všechno je čerstvé, dobře ochucené a je toho tolik, že to ani nemůžeme sníst. Poprosíme, aby nám jídlo zabalili sebou.
S plnými žaludky jdeme směrem ke katedrále, míjíme Muzeum vzdělávání – první albánská škola.
Katedrála stojí na místě původní sv. Jiří, kterou nechal komunistický režim zbourat v roce 1968. Od katedrály dojdeme až na starý bazar, centrem čtvrti je náměstí s kavárnami a uličky plné obchodů se suvenýry a uměleckými předměty.
Slíbili jsme holkám zmrzlinu, a tak se vracíme na hlavní bulvár. Zmrzlina je hrozně levná. Začíná poprchávat a za chvíli leje jako z konve. Krčíme se pod stromy, ale nakonec se musíme běžet schovat do cukrárny. Než se přežene bouřka, nakoupíme ještě nějaké zákusky. Značně promoklí sedáme do auta a vyrážíme z Korči směrem do Leskoviku.
Silnice je ve strašně špatném stavu, ale to nám vynahrazují úžasně výhledy na hory a stojí opravdu zato, nádherná krajina. Po cestě projíždíme vesnicí Borovë, kde je památník obětem masakru z roku 1943 (podobný osud jako Lidice).
V Leskoviku uděláme zásadní chybu, pokračujeme po silnici SH75. Jestli jsme doteď jeli po rozbitzé asfaltce, tohle je zase offroad (14 km, naštěstí jenom klesání k řece Vjose).
V Çarçovë nás to vyplivne na zbrusu novou asfaltku, nevěřím vlastním očím. Do kempu se klikatíme údolím řeky Vjosy (poslední divoká evropská řeka, mimo Rusko, ohrožená výstavbou přehrad).
V kempu nás přivítá úžasná majitelka paní Dona a její zvěřinec. Kemp Alburist Ecocamping u Përmetu můžeme vřele doporučit. Chtěli jsme tu zůstat jen na jednu noc, nakonec zůstáváme dvě. Sociální zařízení je trochu provizorní, to vyvažuje milá majitelka, zvířátka a hory.
