Na doporučení paní domácí se rozhodujeme dopoledne vyšlápnout k vodopádu Sopot.
Do výchozího bodu osady Strëmbec musíme přejet řeku Vjosu po vratce vypadajícím mostě a 3 km po strmé štěrkové cestě. Chvíli nadáváme, kam nás to paní Dona poslala. Je strašné horko, jsme rádi, že stezka vede nejdříve pod starými javory a podél zavlažovacího kanálu, s čistou ledovou vodou.
Z lesa vyjdeme na suťovisko s výhledem na monumentální hradbu pohoří Nemërcka. Vodopád padá v kaskádách z výše položeného kotle u paty nejvyšší hory Maja e Drites. U vodopádu se osvěžujeme, pozorujeme žáby a užíváme klid.
Na zpáteční cestě nás doprovází zpěv žluny hajní, ale zahlédnout se nám jí nepodaří. Před návratem do kempu se ještě stavíme podívat do města Përmet. Symbolem města je skála tzv. Městský kámen, po kovovém schodišti se dá vystoupat až na její vrchol. Za druhé sv. války byl Përmet centrem partyzánského odboje. Městečko působí dost prázdně, ale máme štěstí, cukrárna má otevřeno, dáváme si zmrzlinu. Horko je téměř nesnesitelné, vracíme se do kempu k odpočinku.
Na večer chceme k sirným pramenům do kaňonu řeky Lengarica. Doufáme, že se tak vyhneme davům, dnes už je to turisticky profláknuté místo a přes dopoledne tam najíždějí plné autobusy. Začíná hřmít a honí se bouřková mračna. Doufáme, že nám průtrž mračen nezhatí plány, prozkoumat kaňon. Přístup do kaňonu je z parkoviště u termálních pramenů Banjat e Bënjës. Jdeme ke starému osmanskému mostu Ura e Kadhiut z 18. st. (soudcův most postavený Ali pašou Tepelenským).
Je příjemné brodit se a čvachtat v blátě, projdeme kaňonem asi 2 km dozadu.
Za odměnu se jdeme vykoupat do termálních pramenů, které vyvěrají z koryta řeky Lëngarica. Vyzkoušíme pět uměle vytvořených jezírek se sirnou vodou. A protože je večer a stmívá se, je většina turistů pryč.
