Nemáme žádný pevný plán, a tak nám ráno chvíli zabere vymyslet nějaký cíl.
Rozhodneme se vyjet stejnou silničkou a zaparkovat o kousek dál, v místě, kde se nachází tábořiště Šarban.
Chceme zaplatit vstupné u rangera, ale ten nás obeznámí s tím, že mají státní svátek a vstup je zadarmo. Uvidíme, jestli dojdeme jenom k Malému a Velkému Škrčkému jezeru, nebo jestli se nám povede vzít to přes vrchol Prutaše. Apolenka dost hlasitě protestuje, že už do žádného kopce nepůjde.
Do sedla Škrcko ždrijelo pozvolně vystoupáme 400 výškových metrů, v prudším stoupání, těsně pod sedlem narazíme na obrovské stádo ovcí. Pastevec na nás něco huláká, pochopíme, že máme počkat, až si převede stádo přes sedlo. Asi by se mu část stáda oddělila, kdybychom ovečky vyplašili. Ty nikam nespěchají, uždibují trávu.
V sedle se rozhodujeme vzít to přes vrchol, k dosažení zbývá 300 výškových metrů a není to žádný trhák. Ale musíme se obrnit trpělivostí, už se nedá říct, že Apolenka kňourá, ale doslova řve. Škoda, z této strany si nemůžeme vychutnat krásu vápencových vrás, tzv. „prutů“, podle kterých dostal tento vrchol název. Ty se nacházejí ze západní strany.
Z vrcholu Prutaše (2401 m.n.m.) si můžeme vychutnat výhled na panoráma tzv. Nebeského oltáře, 2 km dlouhá a 800 m vysoká skalnatá bariéra, tvořená vrcholy Bezimeni vrh (2487 m), Bobotov kuk (2523 m) a Devojka (2440 m).
Teď nás čeká prudký a nepříjemný sestup do doliny Škrčkých jezer. Mezi jezery se nachází kamenná chata, ve které se dá přenocovat.
Dopřáváme si zasloužený odpočinek a oběd. Vracíme se opět přes sedlo Škrcko ždrijelo.
sluníčko pálí, pod sedlem opět potkáváme stádo oveček. Z pastevce mám trochu strach, nevím, jestli syčí a vrčí na mě nebo na ovce. Ale asi jenom uklidňuje svoje stádo, aby se nikam nerozprchlo. Bylo super, že jsme nemuseli platit vstupné. Horší je to, že obchody jsou taky zavřené a nenakoupíme na zítřejší dlouhou cestu domů.