Vstáváme brzy před svítáním, dneska si zavzpomínáme cestou na Veliki Risnjak. Byli jsme tady na výletě v roce 2007. Cesta mi vůbec není povědomá.
Všechno je ponořené do mlhy. Neprší, ale kvůli stále foukajícímu větru, ze stromů padají kapky. Dneska nemá smysl od Schlosserova domu vyšplhat na vrchol. Výhledy by byli nulové.
Poslední zajímavé místo jsou Medvjeďa vrata.
Pak už jen pořád klesáme po širokých lesních cestách. Snažíme se nacházet zkratky, abychom stihli do večera dojít k Bitorajce. Vynecháme kvůli tomu vrch Tuhobić.
A jdeme po cyklostezce a silnici okolo jeskyně Vrelo, přes Preradovićev vrh a po jednom ze zelených mostů přes dálnici. Když dojdeme do vsi Vrata, chceme někoho najít a poprosit ho o doplnění vody. U Bitorajki se nachází jenom rezervoár dešťové vody. Máme štěstí, před jedním narazíme na velice ochotného pána, naplní nám vodu do vaku a ujišťuje nás, že zítra už určitě nemá pršet. Máme před sebou ještě skoro tři hodiny chůze a 550 výškových metrů. Jde to ztuha a s doplněnou vodou Tomášovi batoh zase pořádně ztěžknul. Výškové metry ukrajuji velice pomalu. Les zešeřel, zase všechno pohltila mlha a opět nás doprovází jelení troubení. V blátě cesty hledám jakýkoliv náznak medvědí tlapy, ale naštěstí vidím jenom stopy vysoké zvěře. V jednu chvíli si už myslím, že jsme v cíli, zapláču, když se z mlhy vynoří skály. O to větší mám radost, když dorazíme na mýtinu, na jejíž druhé straně stojí krásná chaloupka.
U nádrže s dešťovkou provedu koupel“ uvaříme si večeři. Rozvěsíme mokré věci. A pak už zaslouženě sedíme potmě u kamínek. Romantika.
náš záznam na Stravě