Bivak Miroslava Hirtze, je nově postavený v roce 2020. Na střeše jsou solární panely, elektřina, 4 USB porty na dobití mobilu. A v centru přízemí stojí krásná litinová kamna. Spali jsme v podkroví, bylo mi až horko.
Po snídani jdeme ještě přefiltrovat nějakou vodu, protože po cestě nebude žádná jiná možnost doplnění.
Od Bílých stěn pokračujeme na Velikou Javornici, opět cestou necestou lesním labyrintem.
V jednom nepříjemném prudkém kamenitém klesání, dostávám křeč do stehna. Tekuté magnezium zabere.
Stezka je zarostlá, myslím, že tudy projdou tak čtyři turisté za rok. Pískám a prozpěvuji, dělám rozličný hluk, abych dostatečně upozornila všechny medvědy. Když něco zašramotí v blízkém křoví, vykřiknu medvěd a utíkám pryč. S největší pravděpodobností to byl zase jenom jelen. Překročíme silnici a pokračujeme na Kolovratské stěny. Už jsem zase protivná a prohlašuji, že dnes dojdu jenom k Dulibě (skloniště pod Kolovratskými stěnami). Proč se máme pořád tak honit? Když ve dvě hodiny stojíme před Dulibou, ani já sama tady nechci skončit, je moc brzy.
Cesta vede nahoru přes Kolovratské stěny, vystoupat až na vrchol se ani jednomu z nás nechce. Pořád fouká silný vítr. Lesní štěrkové silničky střídají pasáže špatně značených pěšin, kde opět bloudíme.
Okolo půl sedmé se před námi objeví ubytování Vršak. Vítr se vším pořád lomcuje. Obejdeme všechna stavení, ťukáme, ale i tady je po sezóně. Pozemky nejsou oplocené, sedneme si pod pergolu, uvaříme si večeři a rozhodneme se přespat v pergole v koutu, kde budeme alespoň trochu chráněni před větrem.
náš záznam na Stravě