Po klidné noci v tomto luxusním útočišti rádi zaplatíme do místní kasičky 6 euro.
Od chalupy stoupáme na Veliky Bitoraj 1386 m. Na vrcholu stojíme za pár minut, výhledy na nás kvůli počasí zase žádné nečekají.
Následuje nekonečná lesní pasáž, cestou necestou. Pěšina mizí, značky na stromech ve chvílích, kdy by se nejvíce hodily také nejsou, mnohokrát bloudíme. Cestu vždy opětovně najdeme jen díky staženým mapy.cz.
Po dvanácti kilometrech konečně stojíme na sjezdovce nad vsí Mrkopalj.
Ve vsi jsou dva krámky, my zásoby doplnit nepotřebujeme, proto po sjezdovce sejdeme k osadě Tuk Vojni a zamíříme k Samarským a Bílým stěnám.
Jdeme přes Matić poljanu, kde se nachází pomník v podobě kamenných sloupů, za 26 partyzánů umrzlých v únoru 1944.
Konečně vykouklo slunce, jinak tato rovinatá pasáž je opět nekonečná, už sotva pleteme nohama. U loveckého domu Tučka plana musíme dát pauzu, na chvíli vyzout boty, jinak nám shoří chodidla.
Jsme rádi, když opustíme štěrkovou silničku a konečně začneme stoupat do stěn strmou Begovou stezkou.
Ta nás přivede na Vinoraški put. Malou stezku vedoucí skrz jinak neprůchodné vápencové stěny, jednu z nejnáročnějších stezek v Chorvatsku. Jak se sami za chvíli přesvědčíme.
V některých místech musíme ze zad sundat naše těžké batohy, abychom se protáhli úzkými průchody mezi skalami.
A na závěr dne přijde jedno nemilé překvapení. Asi 400 m před cílem dojdeme k místu, kde máme sejít téměř kolmou stěnu. Kameny jsou mokré a mě kloužou boty. Vím, že tohle neslezu. Asi si půjdu ustlat do kapradí, panikařím. Shodíme batohy, Tomáš opatrně sleze dolů. Já mu přes okraj hodím batohy dolů. A už zbývá nějak dostat dolů mě. Za chvíli sedím na hraně a Tomáš je připravený mě chytit. Několik minut hystericky křičím, že se zabiji, nebo zpřelámu hnáty. Nejsem žádný drobek, tohle se nemůže povést. Ale není cesty zpět, konečně se odhodlám, odstrčím se od skály a Tomáš mě chytá. Pak už jenom pláču.
Na vrchol Bílých stěn vyšplhá Tomáš sám, aby stihl vyfotit ostré vápencové špice v zapadajícím slunci.
Pak už spěcháme ke skloništi.
Dnes tu nejsme sami, ale má to svoji výhodu. Skupina Chorvatů už zatopila. Než začneme vařit večeři, jdeme k nádrži s dešťovkou, přefiltrujeme si vodu do petek, trochu se ošplouchnu od soli, abych se cítila lépe. Teplo, bezpečí a jídlo. Co víc si přát.
náš záznam trasy na Stravě